Hory a Pohoří

Malé hory nejsou menší než velké, a vysoké ledové štíty nejsou o nic víc, než nekonečné pláně Vysoké hole v Jeseníkách. Není malých cest. Není malých hor. A dokonce i rovinatější oblasti s divokým lesem, drsnou stepí či rozsáhlými jezery si zaslouží úctu. Je to přece jen kus nespoutané divočiny, která dokáže člověka pohltit, splynout s ním nebo ho i zabít. Majestátnost středních pohoří byla pro mne vždy poutavější, než evidentní surovost hor vysokých. Co je schované, je vždy pro lidské oko krásnější, což pochopil i Davinci, když opěvoval genialitu zlatého řezu. Výjev monstrózního Andělského vodopádu je úchvatný, to je evidentní, jednoduché, samozřejmé. Ale malý vodopád, který se náhodou připlete běžci do cesty při běhu magickým mechovým lesem v pohoří Bugey na západě Francie, uchvátí malou duši běžícího nadšence mnohem víc. S Francouzskou Jurou jsme si byli přisouzeni, možná i nedobrovolně, nikoliv ale násilně. Pěkně pomalu, po troškách, jsme spolu trávili čas a poznávali se navzájem. Na první pohled není pěkná jako Malá Fatra, není v ní cítit pochmurnost Jeseníků ani melancholie Snowdonie. Nemá barevné žulové stěny Vogesen či Krkonoš, a její les připomíná místy spíš chrapašť z Chorvatského pobřeží, než živelnou džungli Schwarzwaldu, a nemá ani ladné křivky sopečného Central Masívu. Franzouzská část je spíš jen jeden obrovský val jak duna na poušti, která nedá vzniku pramenů a potoků, které by pak krajinu dotvořily do malebných dolinek plných tajemství známých jen lokálním patriotům. Přesto si zaslouží úctu a pozornost. Poklonu za to, jak čelí hrubým bouřkám, větrům a dalším živlům. Zaslouží si studium a pochopení, stejně jako ostatní střední pohoří. Ale především, možná víc než ostatní houževnaté postarší horské dámy, vyžaduje tato mladší paní respekt, pokoru a obezřetnost. Vzhlížel jsem k ní pokaždé ráno po cestě do práce, obdivoval její vzdor převalujícím se mrakům a toužil jsem být nahoře u ní. Tím se omlouvám i ostatním řidičům na cestě, kteří ode mě tolik pozornosti nedostávají, když zrovna s obdivem hledím vzhůru k Juře. Nevím, čím jsem ji nahněval … že by žárlivost?

Pád

Běžím vzhůru k Chalet Gralet a v baťohu mám lezky, abych si pohrál s malými bouldry kousek před chatou, což už se vlastně stalo téměř pravidelným tréninkem. Vždy takový parádní večer končil u mě dole ve Feigeres s pivkem v ruce při sledování nějakého dílu onsajtu (který už jsem beztak viděl aspoň pětkrát). Oproti zbytku hlavního hřebene, má v tomto místě skála relativně dobrou kvalitu, a tvoří tak prostor pro vznik pěkných boulderových cest. Jen se k nim je třeba trošku prokousat přes křoviny na úpatí skalek. Tento prostor je pro lezce nepopulární vzhledem k dlouhému přístupu, ale ve spojení s chatou zde člověk může prožít romantický víkend s trochou lezení. V budoucnu mám v plánu na těchto skalkách pár zajištěných cest vytvořit právě pro takové romantiky, jako jsem já. Ještě na pastvině vedle flegmatické kravky nechávám běžecké hole, ale baťůžek si raděj beru sebou, kdyby náhodou měla zájem o moji svačinu. Dostávám se pod svojí cca. 10 m dlouhou cestu obtížnosti zhruba V UIAA, které jsem dal jméno “pro Jůlinku”. Batoh nechávám zde. Je to pěkná cestička, se spoustou různorodých kroků. Začíná asi čtyřma metrama hladké strmé technické stěnky s minimem chytů, zakončené parádníma hodinama, za které by se případně dalo i zajistit. Pak se v různých variacích přelézá do jednoduchého raibasu se všemi možnými vápencovými tvary, včetně runnelů které se objevují ve vysokých vápencových stěnách. Vedle této cestičky je ještě další línie, o poznání těžší. Sestupuji k ní zprava po travnaté římse, pak oblezám kosodřevinu, chytám se jí za kořeny a už jsem zpátky u paty stěnky pod onou těžší línií. Zkouším dělat prvních pár krůčků po malých chytech, s vidinou jasného madla dva metry nad sebou. Pokusím se nastoupat nohama, ale stupy chybí, pomáhají mi pouze plošky na tření. No a ruce taky žádná sláva, spíš bočáky a malé nechťáky. Ne, tohle není na výstup bez lana. Opatrně se vracím zpět a dostupuji na pevnou zem. Okolo je ovšem všude bordel, tak zase mířím nahoru na travnatou římsu přes docela elegantní boulder, a postupuji po římse doprava dolů k pastvině. Pode mnou se poklidně pasou kravičky, a já si říkám, jak by asi zareagovaly, kdybych spadnul vedle nich. Jsou to přece chytrá zvířata, mohlo by toto zvíře něco takového pochopit a nějak se zachovat? Došel jsem na konec travnaté římsy a objevil jsem se nad převískem pět metrů nad zemí. Tudy už jsem přece jen párkrát lezl nahoru, není to složité. Odšlapuji si na jasný hrot čnící ze skály a hledám vhodnou pozici ruk.
Prásk ho!
Prázdno pod nohama, stup se urval, kurva. Ruce se instinktivně odráží od stěny, jako bych byl na laně. Náraz na něco tvrdého zádama, asi šutr, a pak pár kotrmelců ze svahu dole pod skalou.

Záchrana

Ležím groteskně vedle krávy, která dále poklidně žvejká trávu. Bolest není nesnesitelná, jen břišní a zádové svaly jsou v kontrakci, podobné vylučování problematické stolice, jenže mnohem intenzivněji, trvale, křečovitě a bez ustání. Že je to páteř, je mi jasný hned na místě. Instinktivně volám o pomoc, česky, protože v pomoc snad ani nedoufám, sem totiž moc lidí v týdnu nechodí. Krávám můj teatrální projev asi vadí, tak jdou žvejkat o kousek dál. Nepřipadám si bídně, spíš jako blbec v pasti, kde skončil vlastní vinou. Ať už mám pocity jakékoliv, je třeba raději začít jednat. První možnost je dostat se zpátky k baťohu, který je v bordelu o dvacet metrů výš. Nereálné. Sice hejbat bych se neměl, ale zůstat tady přes noc, v 10 stupních s nastupujícím šokem, to smrdí průserem. Doplazit se úplně dolů do vesnice - úplná blbost, je tam svah, co by se v létě dal sjet na bobech. Jediná možnost je chata 100 metrů odsud mírně do kopce po pastvině. Kdyby tam někdo byl, už by mě asi slyšel a byl by tu. Nicméně jsou tam deky a matrace a ráno se tam stopro někdo objeví. Je to jediný způsob, jak předejít hlubokému šoku. Plazím se tedy směrem k chatě kolem mých holí, ale ignoruji je jako kdyby nebyly moje. Rozumem vím, že bych se neměl vysilovat, přesto každých deset sekund zbytečně křičím do černého lesa jakékoliv zvuky, nemůžu se tomu ubránit. Plazím se asi hodinu, slunce už se blíží k horizontu, a napadá mě, že chcípnout tady je určitě romantičtější, než někde v nemocnici. Plazím se pomalu, dávám si na čas, snažím se používat jen horní část těla. Nikdy jsem zbytečně mouchy nezabíjel, ale teď jich asi sto obletuje mojí zkrvavenou nohu a já jim z celého srdce přeji smrt. Krouží nade mnou jako supi, jako kdybych byl mršina ležící už měsíc na parném hřebeni Jury.
Z ničeho nic slyším známý zvuk vodní pumpy u Chalet Gralet a jasně vidím pohyby ramena pumpy nahoru a dolu. Řvu jak tur, volám o pomoc, těším se jak malé dítě, že tam někdo nakonec opravdu je. Vidím postavu běžící od pumpy do chaty a moje pozitivní volání o pomoc se mění v dlouhou řádku sprostých slov ve všech možných jazycích. Kam běží? To se bojí řvoucí kreatury z ostblocku? Merde! Po chvíli se vrací s partou velkých chlapů, až mě dokonce napadá, jestli mě nejdou dorazit. Pomohli mi téměř jako profíci. Volají horskou službu, provádějí na mě prvotní i druhotné ošetření, zjišťují si anamnézu, jdou obhlédnout místo pádu, jestli tam někdo ještě neleží. Jedna paní zůstává celou dobu s dekama u mě a kontroluje můj stav do příchodu horské služby. Moc si sice nerozumíme, tak se nám nepodaří napsat smsku mojí ženě o mém zuboženém stavu, ale ta snad nejspíš s malou už spí, ... doufám. Slyším zvuk heliny, profíci přibíhají, dělají nanovo ošetření a anamnézu, dávají mě složitě do vhodnější pozice, vytahují sonograf a kdoví jaké další technické vymoženosti. Tak takhle má vypadat záchrana! Když už od mě zachránci zjistili, co se dalo, přichází nejlepší část večerního programu - omamující plyn z jakési zázračné bombičky, kterého jsem si mohl dopřát neomezené množství. Moje utrpení se najednou mění v docela příjemnou komedii. Ve vrtulníku nabízím svůj milovaný plyn zbytku posádky, aby si to užili se mnou, ale s kamennou tváří odmítají. Nechápu proč. A vůbec, proč to vlastně berou tak vážně. Dívám se na sebe jako na úsměvnou postavičku z kreslených filmů. Dal bych si k tomu pivo, dlouho jsem nepil, ale nikdo po ruce nic nemá.

Nemocnince

Čtyři statní chlapi mě překládají na lehátko pod magnetickou rezonanci a nasazují si zdravotnické rukavice. Pod vlivem srandaplynu žádám taky o jedny, na čemž se smějí. Aspoň nějací frantíci chápou můj zvrácený český humor. Na magnetické rezonanci mě střídá mladý klučina, který si pořád drží svůj salomon trailový baťůžek a s-laby má ještě na nohou. Asi se ho nechtěl vzdát tak, jako já se musel vzdát svých lezek a mago pytlíku (sorry Kubo, vzal jsem si tvůj, je (byl) hezčí :-)). Sestřička mi dává bažanta a nařizuje čůrání. Říkám jí, že to asi nepůjde, protože jsem opravdu několik hodin nic nepil a do toho sportoval. Pak zmíní slovo katetr, mě spadne úsměv na tváři a rychle strkám bažanta pod peřinu. Nejde to. Prosím sestřičku o slitování a dalších pár minut. Představuji si, jak čůrám u stromku před hospodou na Sucháči. Nezabírá nic. Katetr. Anamnéza, diagnóza, cévkování, anastézie, chirurgie, 6 šroubů v 12. obratli. Začíná mi docházet, že Maťák s Dadou asi letos nebude. Na pokoj mě umísťují po ránu s paraglajdistou s podobným problémem. Vítá mě se slovy: “Dal bych si sakra pivo.” Dívám se na 62 letého mladíka s životem ve tváři a dodává mi to sílu do následujících dnů. V noci se o mě šetrně stará jakýsi anděl, který se mnou dokáže manipulovat úplně sám, a hledá pro mě ideální bezbolestnou polohu na spaní. Ráno přibíhá usměvavá sestřička s dvěma plnýma talířema jídla, že to musím všechno sníst. Zvedá lehátko do sedací polohy, a já si poprvé za celou dobu uvědomuji, co je to bolest. Se zvedáním lehátka se mi navíc ještě taky zvedá kufr. Takhle dokážu sedět jen pár sekund, jinak se z toho zblázním. Hltám to jídlo rychlostí hladového prasete, a ihned dávám lehátko do polohy ležmo. Sestřička nechápe, že jsem to snědl, že prej to po operaci ještě neviděla. Kouká pod postel, jestli jsem to tam náhodou raději neschoval. Žádné další nemocniční jídlo už jsem nedokončil. Po dvou dnech mě spolusouputník paraglajdista opouští se slovy: “Zpátky k našim vášním.” No já o svých vášních spíš do budoucna pochybuji, a zejména o tom paraglajdu, ale tento chlapík je kuráží evidentně někde jinde. Hodinku po tom přichází pěkná doktorka, jejíž šikovné ruce mě operovaly. Přichází společně s mladým sympaťákem, fyzioterapeutem. Dosud jsem měl tohle povolání za celkem užitečnou pomoc po zraněních, nápravu pohybových návyků, pomoc při předcházení zranění u sportovců, atp. Nikdy jsem si neuvědomil, o jak krutou ososbu se jedná. Od této chvíle pro mě fyzioterapeut představuje ještě horší výhružku, než katetr. Největší bolest, a to mnohonásobně, byla poprvé se posadit. Mladý klučina mě ale motivoval znamenitě: “Pokud vstaneš na šestý pokus, bolest si prožiješ šestkrát. Posaď se hned napoprvé, jinak se z toho posereš.” Podařilo se, naštěstí. Po pár hodinách jsem byl schopný i chodit. S holou prdelí a dvěma cévkama vedoucích z mých zad do bandasek plných krve jsem běhal po nemocnici, neboť mi to fyzioterapeut nakázal. Košile má gombíky vzádu a já nevěděl, jestli jsou zaplé a už vůbec jsem netušil, jak bych je případně zapnul. Sestřičky mě pak naháněli po chodbách nemocnice, že takhle se tady promenádovat nemůžu. Našli mě na psychiatrickém oddělení. Tentokrát byly rychlejší, nebyl jsem schopný útěku.
I když to nyní nadlehčuji, stále pod vlivem diazepamu a podobných drog, neoblomnou pravdou je a bude, že celý ten řetězec lidí od Chalet Gralet přes horskou službu po nemocnici v Annecy mi zachránil život. Kdyby jeden článek chyběl, či selhal, bylo by po srandě.

Rodina a Kamarádi

Po dobu samotné záchrany jsem se nejvíc bál o svojí ženu. Je schopná o půlnoci hodit dcerku do baťohu a proběhat půlku Jury, aby mě našla. Doufal jsem, že sladce spí vedle naší dcerky. Taky už jsem ale párkrát ve dveřích vynadáno dostal, že jsem došel pozdě domů (nikdy z hospody, vždycky z hřebene). Nespala. Zpráva se k ní dostala až ve čtyři ráno a moje Maťulka si opět prožila svoje. Přesto všechno neřekla jediné kritické slovo na moje vášně a způsoby, jakými je provozuji. Je to moudrá žena a ví svoje. Na druhou stranu máma mi dala kritiku slušnou, ale nic jiného jsem ani nečekal, její láska se projevuje právě kritikou, má to po dědovi. I táta se k mámě snad poprvé připojil, ale přesto doufám, že od něj trochu víc pochopení mám, přece jen o horách něco ví. Ségra se po dlouhé době ozvala, a pragmaticky v Sheldonovském stylu chtěla problém řešit: kolik to bude stát, jak se z toho dostanu, a tak dále. To je zase projev lásky mojí sestry. Kamarádi reagovali různě, většina jich vyjádřilo podporu a doteď mě chodí navštěvovat, potajmu dávat ucucávat z pivka, potáhnout z cigaretky a občas si vypůjčí něco z horolezecké výbavy, kterou už prej potřebovat nebudu. Dándyho kluci postují fotky z Alpamaya na facebook, tak ho raději defaultně přepínám na messenger. Roman, jako ostatně vždy, si myslí svoje. Mrkva se to snaží utajit před Petrou, jinak už ho se mnou nikam nepustí. Venca je rád, že spolu budeme pár měsíců pít piva u mě na terase, namísto obvyklého Chamonix. Jarka mi určitě doveze nějaký dáreček a kluci z práce jsou rádi, že jim nebudu následující měsíce komplikovat život, a že mají omluvenku pro svoje ženy, aby mohli ven - navštívit nemocného kolegu. Luc je rád, že budeme konečně vést filozofické debaty při předepsaných procházkách pod vlivem předepsaných drog. Jakoby z toho všichni vyšli nakonec pozitivně, ale taky jsem o tohle všechno obrovské bohatství mohl přijít ...

Lidé a Hory

Když jsem byl mladší, asi 15 let nazpět, tak jsem zastával názor, že kdo se zrakví na horách, tak udělal chybu a vůbec tam neměl lízt, selhal. Žil jsem v nějaké hloupé představě, že člověk je schopný a povinný se riziku na horách kompletně vyhnout, a pokud se mu to nepodařilo, prokázal svojí slabost, za kterou byl potrestán. Nikomu jsem tento postoj nevnucoval, ale myslel jsem si svoje a rozhodně jsem nechtěl spadnout do skupiny mrtvých nebo zmrzačených na horách. Pomníčky na symbolických hřbitovech v Tatrách, Krkonoších či Jeseníkách, jsem považoval za symbol ostudy a selhání. Hluboce se za tento svůj pubertální neomylný stav omezené mysli omlouvám všem, jimiž jsem tímto způsobem opovrhoval. Svůj pomníček bych si jednou přál v Jeseníkách.
S lezením delších cest v horách, lyžováním a běháním po strmých hřebenech, moje neomylná dubová hlava postupně měnila názor, i když proces to byl věru pomalý. Ještě rok zpátky jsem v duchu kritizoval každého, u kterého jsem viděl nějakou, z mého pohledu evidentní, chybu, které se zrovna ten či onen horal dopouští. Například nošení těžkých baťohů jsem odsoudil za amatérismus a dotyčného jsem zdravil spíše s lítostným úsměvem. I na tohle se nyní dívám jinak, sám jsem pod Republiku tahal stan, spacák a vaření. Spali jsme 200 m od chaty, jednoduše prostě proto, protože v tom bordelu na chatě se občas nedá spát, a my potřebovali fakt klid před dlouhým výstupem.
Lidé se po horách pohybují různým způsobem a žádný není špatný. A pokud je, tak ho ten dotyčný bude nucen okolnostmi jistě brzy změnit. Nestydím se za přístup part z Ostblocku, kteří se navážou na ledovci metodicky špatným způsobem, mají na sobě spoustu zbytečnýho vybavení, a to podstatné jim chybí. Je to každého věc. V nedotknuté přírodě není nic jako pravda a moralizovat je projev vlastní hlouposti. V horách mají své místo jiné hodnoty: isntinkt, podmínky, psychická a fyzická síla, touha, pokora, strach, ale nejsilnějším faktorem je náhoda, možná osud, možná hněv hory samotné. Pravdou může být pouze tvrzení typu: “Tuším, ale nevím, nejsem si jist, cítím to takhle ...” Na základě těchto faktorů dobrodruh činí rozhodnutí, ať dobré či špatné, ale udělat je musí, přičemž leckdy v časovém presu. Víc než půlka velkých osobností, věnujících se horám dlouhodobě, zemřela při jejich oblíbené činnosti v kopcích či horách. A všichni ostatní měli aspoň nějaké zranění, i Messner spadl ze zídky na svém zámku Juval. Do průseru se dostává každý, tomu se nedá vyhnout. Že se to někomu stává častěji, viď Salonka bláznivá, to může znamenat pouze to, že tráví v horách o mnoho víc času a dělá obtížnější počiny, než ostatní, kteří pak snášejí kritiku. Průšvihy jsou přirozené, posunují člověka a nejsou hodny posměchu, ale ani obdivu.

Ambice

Jako si malý žáček nese svoje vysvědčení se samýma jedničkama domů pochlubit se svým rodičům, chtěl jsem s hrdostí nést svůj Tourenbericht na asociaci českých horských vůdců. Mojí slabinou je a vždy byla skála a potřeboval jsem na ní opravdu zapracovat. Věnoval jsem letos skále mnohem víc, než ledu, sněhu, lyžím a vábivým výšinám alpských čtyřek. Zlepšení bylo pomalé, ale neústupné a motivující. Byla to ambice, směr, cesta a cíl. Pádů jsem zažil víc, i delších, ale tenhle přišel jako facka od hysterického divokého děvčete, co vám těsně před tím věnovalo políbení. Není to pád, který by mě donutil k zamyšlení. Jen znehybnil moji neklidnou povahu natolik, abych se mohl věnovat psaní těchto již dávno promyšlených řádků. Přeháněl jsem to snad? Tlačil jsem moc na pilu? Nemyslím si, kdo se mnou chodí, ví, že jsem spíš velmi opatrný posera, ale s pevnými rozhodnutími. Je to opravdu jen náhoda, nebo sdělení? Jaké sdělení? Nejsem fatalista, ani mystik, ale ani to nějak výrazně nepopírám. Může to být jakkoliv. Chybou by však taky mohla být ambice samotná. Chtíč většinou přichází s tím, že toužíme něčím být, něco dokázat, byť malého, něčím se pochlubit a dostat poplácání po zádech, úctu rodiny, přátel, výčepního v lokální hospodě a především dcerky či synka. Je to lidská přirozenost, prokletí, z kterého se nemůžeme vymanit. I proto je zaručen nesmrtelný úspěch sociálních sítí, kde lidé svoje ambice tvoří a naplňují, a to minimálně na fotografiích. Rád bych, aby to bylo jinak. Chtíč být lezcem, by byl nahrazen chtíčem lozit. Touha po úspěchu v ultratrailu, by ustoupila touze po běhání v divočině. Ambice na výstup na vysokou horu, by pozbyla významu oproti radosti z technického pohybu po hřbetech horských velikánů. Pak teprv na výkonu, výsledku, či vrcholu opravdu nezáleží, nýbrž na čisté dětské radosti ze života. I když tohle tvrdím, lidskosti v pojetí dnešní doby se neubráním. Ambice přetrvávají, nedaří se mi jich zbavit. Být člověkem je prokletí a hory jsou verdikt. Se sklopenýma očima lituji všech maminek a manželek všech horských dobrodruhů. Budou jim tvrdit kdejaké lži o bezpečnosti. Budou tvrdit, že tento výstup je ten poslední. Budou kritizovat ostatní za jejich zbrklost v horách a budou moudře chrlit spoustu slov - neúmyslně nepravdivých. Budou lhát i sobě, bude-li třeba, dokud zde budou. Lež, či neupřímnost k sobě samému, či dokonce mladická neomylnost a nesmrtelnost snadno nahradí krutou a půvabně smutnou realitu, a tím dělá svět milujících žen snesitelnějším. Chápu to. Neodsuzuji takový postoj. Ale jen pravý neústupný chlap, či silná charakterní žena urození horského, se podívají svému milovanému druhovi do očí a řeknou: “Jednou možná umřu v horách. Promiň.”



THE END

twitter sharing